Tak jde čas

Občas se nostalgicky zanořím do fotek, kde jsou naši chlapečci ještě coby malinkatá stvoření a veškeré jejich maskování tvoří dva spodní zuby.
Teď se to pomalu mění a někdy se stane, že jsem zmatená, jestli jsem doma nebo v Animáčku



Ale občas i Gormiti a Šmoulové dostanou hlad a pak se pod maskou opět objeví ....

Shrnutí

Nějaký čas jsem sem nepsala, protože se stalo několik drobných změn, které nás docela zaměstnávaly.

Asi takhle:
1.8.2010 Cestou domů jsme projížděli Jívovou a jen tak jsme se zajeli podívat na domek, který byl už nějakou dobu v prodeji a neprošel prvním kolem exekuční dražby.

12.8.2010 V domku se konala prohlídka. Byl krásný, leč mokrý. Znamenalo by to spoustu práce

17.8.2010 Práce se nebojíme a jdeme do dražby. Jakožto jediní účastníci jsme vyhráli a stali se teoretickými majiteli vlastního domu.

září, říjen 2010 probíhá papírování ohledně nabytí právní moci dražby a my pomalu šedivíme.

Od října jsme se už pustili do práce.

Asi nemá cenu popisovat jednotlivé úkony, prostě toho bylo dost...

A tak jsme se 15.8.2011 přestěhovali.

Velký děda a malý vnuk

Dneska přišel na návštěvu velký děda a ačkoliv původně přišel jenom na skok, tak jsme se trošku rozseděli a popíjeli vínko. Ondra se choval nedůvěřivě - přece jenom takový velký děda s hlubokým hlasem si respekt zaslouží.
Dokonce se ani zpočátku nedral do otevřených dveří, když děda něco domlouval s Jáňou. Ale zvědavos ho nakonec přemohla a vecpal se do dveří k dědovi, který ho potom při zavírání musel poodnést. Malej neřval a tak si s ním děda sednul a povídali jsme si. Najednou vidím, že Ondra pomalu zaklapává a usíná. Usnul tak natvrdo, že se nechal přenést do postele, zout boty a prostě chrněl.
Byl to moc milý okamžik.

Hřebíky

Vím, že spousta rodičů (téměř každý) o svých dětech tvrdí, že jsou neuvěřitelně šikovní. Já nebudu vyjímkou.

Kryštůfek je ale opravdu neuvěřitelně šikovný. Zatímco jsem natírala zahradní nábytek, tak si běhal kolem a otravoval. Po nějaké chvíli mi došla trpělivost a vybavila jsem ho hřebíčky, kladivem a kusem trámku.

A on prostě zatloukal. Anni jednou se neťuknul, ani jednou nebrečel a zohnul asi jenom dva hřebíky z celkového počtu třiceti.

Kdo z dospělých se může pochlubit takovým průměrem?

Samozřejmě, že jsem nezanedbala bezpečnost. Na hlavě měl rytířskou helmu s chocholem, kterou mu vyrobil tatínek.

Rytíř

Lidi se mě občas ptají, jestli se nebojíme bydlet na samotě u lesa. Jak bychom se mohli bát, když tu máme rytíře, který má ve vlastnictví tři meče, štít, helmu, koně a plyšového psa...

Radost

Přemýšlela jsem, co bych k téhle fotce měla napsat, ale vlastně mě nic nenapadá. Prostě takhle se Ondra raduje v blízkosti dveří, když to vypadá, že by snad mohl jít ven.

Kočárek

Vyrostlo nám velké dítě. Jeho míry jsou lehce nadstndartní a tím pádem musíme dělat různá opatření, která jsou mnohdy finančně lehce nákladná.
Bohužel pojišťovna na toto fyzické znevýhodnění nepřispívá, takže se musíme snažit sami. To, že Ondra vyrostl velice rychle z autosedačky jsme vyřešili zapůjčením modelu od Pepíků, ale jak vyřešit kočárek, ve kterém vypadal jak Švarcnegr ve Fiátku?
Naštěstí se ozvali sponzoři z řad prarodičů a praprarodičů a na kočárek nám přispěli.
Takže jsme si koupili opravdu rols royce mezi kočárky - Quinny speedi, který pojme nejenom jedno, ale dokonce dvě děti (Kryštůfkovi se to tak líbí, že se bojím, že mu budou atrofovat nožičky).
Dnes proběhla první testovací jízda a byli spokojeni všichni včetně tatínka, který je ohromen jízdními vlastnostmi.
Takže - děkujeme!!!